Zpátky ni krok, aneb plazením vpřed

Začátkem listopadu jsem se rozhodl, že válení je nuda a žačnu se pohybovat. Viděl jsem to u kluků Lukáška, Martínka a Kubíka. Myslel jsem si, že to bude brnkačka, ale to jsem se dost seknul. Je to pěkná dřina!!! Pořád mi překážela jedna nebo druhá ruka, normálně mě poslouchaj, ale při plazení potvůrky nechtěly. Za měsíc jsem ale velmi pokročil, už to neberu přes hlavu, jako na začátku, ruce už mi nepřekáží a doplazil jsem se skoro až k Rozárce. Bohužel asi půl metru před cílem mě mamka zvedla a odnesla zpátky na deku. Příště musím být zkrátka rychlejší .-) Už se nemůžu dočkat až se s Rozárkou pomazlíkuju...